Houbyzle rock: Z hraní pro radost až k vinylu ze SONO Records

Když se staré cesty znovu protnou

Členové Houbyzle se nepoznali na konkurzu. Jejich hudební cesty se různě proplétaly už mnoho let před vznikem kapely. 

Zpěvačky Manina a Blanka se potkaly u táboráků. Manina hrála s bubeníkem Liborem v metalové kapele Medea, zatímco Blanka, baskytarista Karel a kytarista Láďa působili v kapele Black Dye.

Když se po letech dali znovu dohromady, chtěli si především zahrát s lidmi, se kterými je jim dobře. Tak vznikla také filozofie ukrytá v názvu Houbyzle: nedělat si ze všeho těžkou hlavu, protože ono to nějak dopadne – a většinou dobře.

První koncerty hráli hlavně pro radost. Na prvních dvou vystoupeních nechyběl Lukáš, Láďův bratr. Tvorba ho oslovila natolik, že se záhy přidal jako druhý kytarista. Kapela pak začala více pracovat na aranžích, dotvářet své skladby a postupně hledat společný zvuk.

Mezi folkem a metalem

Houbyzle rock jsou charakterističtí dvěma rozdílnými ženskými hlasy a pestrou hudební minulostí svých členů. Někdo má blízko k folku, jiný ke klasickému rocku a někdo prošel metalovou scénou.

Výsledkem je melodický rock s českými texty – není příliš tvrdý, a není to ani pop. Hudebně zůstává v přístupném rockovém středu, který může oslovit široké spektrum posluchačů. Podstatnou součástí tvorby jsou příběhy vycházející ze vztahů, každodenního shonu a situací, ve kterých se může poznat skoro každý.

Píseň Lítám na první pohled připomíná klasickou představu svobody a létání někde mezi hvězdami. V podání Houbyzle ale dostává lehce ironický význam. Hrdina nelétá bezstarostně nad světem – dělá, co může, honí se za svými cíli a nakonec lítá jako hadr na holi. Vtipná skladba tak zachycuje životní kolotoč, ve kterém se velké plány střetávají s každodenní realitou.

Motýl v srdci se odehrává uvnitř muže, který se rozhoduje mezi city a hmotnými jistotami. Lásku cítí až fyzicky jako motýly v podbřišku, ale nedokáže si vybrat, čeho se vzdát. Čeká na znamení a na okamžik, kdy se mu konečně rozsvítí. Váhá, zda zachovat všechno, co má, nebo to zbořit a začít znovu. Nerozhodnost ho přitom postupně ubíjí i zdravotně. Motiv „království za koně“ tak není romantickou ozdobou, ale výrazem jeho zoufalé potřeby konečně se pohnout z místa.

Manina napsala také Knihu snů. Příběh ženy potlačené ve vztahu je pojatý jako detektivní román. Hrdinka v jednotlivých situacích poznává obrazy vlastního života, až se od “povedeného” chlapa, který na ní dříví štípe, nakonec osvobodí… vykládá karty, zpívá, tančí na stole. Ten si odnese úplně všechno a nezůstane po něm ani igelitová taška.

Autorem skladby Povídavá je překvapivě kytarista Láďa. Přestože píseň zpívají, jak rád říká: “naše perlorodky” Blanka a Manina a působí jako citová výpověď ryze ženských emocí. Zpočátku jde o lehké partnerské škádlení, při kterém si žena svého muže trochu omotává kolem prstu a chce od něj slyšet jasné vyznání. Ve druhé polovině však skladba zesílí a vyústí v mnohem hlubší otázku: „Pro koho dnes ráno vstáváš a večer jdeš spát?“ Partnerský rozhovor se tím mění v zamyšlení nad tím, pro koho člověk vlastně žije.

Lukášova Cesta byla inspirovaná filmem 4L s Jeanem Renem. Jeho postavy putují přes Saharu za umírajícím přítelem a čelí přitom dobrodružství, nebezpečí i vlastním vzpomínkám. Píseň tento motiv přenáší do běžného života a také do kapelního cestování. Poušť, duny a život připomínající tsunami se stávají obrazy překážek, kterými musí člověk projít. Jde zároveň o skutečnou cestu, společnou cestu kapely i cestu životem.

Ze SONO rovnou na vinyl

S nápadem natočit několik písní v SONO Records přišel Láďa. Zjistil podmínky, zavolal do studia a kapela si řekla: proč nezkusit prostředí světové úrovně?

S Milanem Cimfem tam nejprve natočila tři skladby. Výsledek všechny nadchl natolik, že se o rok později do SONO vrátili, aby dokončili celé album. Studiová práce nepřinesla pouze kvalitnější zvuk. Kapela si při ní výrazně sedla také rytmicky, zpřesnila aranže a začala fungovat jako soudržnější celek.

Nakonec vzniklo deset dokončených a zmasterovaných skladeb. Místo CD, které už řada lidí nemá kde přehrávat, se Houbyzle rozhodli vydat album na vinylu. Vznikla limitovaná edice sta gramodesek, z nichž každá dostala vlastní číslo.

Ukázalo se to jako dobrý tah. Fanoušci si vybírají svoje šťastná čísla a velká část nákladu se rychle prodala. Vinyl si pořizovali dokonce i bez gramofonu – jako sběratelský předmět, vzpomínku a způsob podpory kapely.

Hlavně hrát dál

Přirozeným prostředím Houbyzle zůstávají živé koncerty. Po vystoupeních za nimi pravidelně přicházejí lidé s tím, že kapela byla zase lepší než minule. Také pořadatelé ji často opakovaně zvou na své festivaly a další akce.

Členové chtějí dál skládat nové písně, pracovat na riffech a rytmice, zlepšovat koncertní zvuk, nahrávky i videa. Pořád ale zůstávají především partou kamarádů, která si užívá společné koncerty i zkoušky. Nechtějí si hrát na hvězdy ani se hroutit z každé chyby. Chtějí, aby je hraní bavilo – a aby stejnou energii cítili také lidé pod pódiem.

Prostě Houbyzle.